Poprvé jsem se s prací Jana Jedličky setkala minulý rok na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, kde byl uveden film Petra Záruby Jan Jedlička: Stopy krajiny, který je jakýmsi výletem v Jedličkově tvorbě Jedličkovou tvorbou. Tady by postupně rozbalujícími se aluminiovými papírky mohla být umělcova emigrace po Palachově pohřbu, jeho vztah k rozdílným krajinám, mapování jednoho místa v dlouhém časovém úseku nebo vlastní výroba barev z přírodních pigmentů. Nejvýmluvnějšími pasážemi filmu pro mě byly ty v tichu, nebo spíše v šumu lesa či moře a ve zpěvu cikád, během kterých sledujeme umělce při práci, sběru nerostů, fotografování přílivu i samotné malbě. Při ní štětec klouzající po japonském papíru nataženém na plátně zní jako kroky Jana Jedličky sbírajícího pigment pro budoucí malbu. 

Přímý kontakt s místem, ve kterém umělec tvoří a žije, je pro práci Jana Jedličky stěžejním tématem. V rozhovoru s Pavlem Klusákem v rozhlasovém pořadu ArtCafé Jedlička vypráví, jakým způsobem se s krajinou sblížil: „Hledal jsem témata, ke kterým jsem se chtěl vracet. Když člověk emigruje, tak se ocitne v cizím prostředí a musíte se informovat, co se děje okolo vás, kde se nacházíte. Nemohl jsem pokračovat v tom, co jsem dělal v Praze, ta situace byla příliš jiná.“ Právě nepřenosnost tématu umělecké tvorby mě začala fascinovat a zároveň objasňovat, proč můžou být mé malé kresby v cestovatelském skicáku tolik rozdílné. Každé místo má svou energii, svou výpověď i barevnost, což Jedlička brilantně demonstruje svými pigmentovými rastry. Různě barevné tóny maremmských rostlin, hlíny a hornin jsou systematicky seskládány do vzorníku daného místa. Pigmenty začal k malbě Jedlička využívat v momentě, kdy se mu nechtělo vracet do auta pro akvarely. „Prach se začne vyjadřovat jako barva.“ Obraz Maremma je tak vlastně namalovaný Maremmou, a Praha Prahou. „Pigmenty stačí na představení krajiny, až to jednou spadne do vody, tak se to tam krásně rozpustí a odplavou ty formy jako rybičky.“ S každým dalším přesunem malíře se mu mění paleta podle lokálních barev. Jedlička se pokusil vyvinout systém, jakým by mohl zachycovat princip pohybu v krajině, tedy zobrazit dění neviditelné na jeden pohled. Výsledkem jsou kartografické kresby čili zakreslování topografických a geografických vztahů například po třiceti krocích. 

Jedličkova práce se však zdaleka neomezuje pouze na pigmentové malby a akvarely, nejrozsáhlejší částí výstavy v Městské knihovně v Praze byly fotografie reprodukované rozdílnými technikami. Během mého pražského poznávání Maremmy a Irska jsem prošla ohromujícími velkoformátovými mezzotintami, bromostříbrnými snímky, ale také světlotisky a sítotisky mořského břehu fotografovaného v různých ročních období v rastru, jehož prostřednictvím horizont fotografii půlí a divák tak detailněji pozoruje změny. Jedním z posledních obalů na karamelu byly krátké filmy a videa, ve kterých Jedlička dokumentuje vedle samotné krajiny také lidskou činnost, a to například ve videu s domem v Maremmě, který v krajině působí jako cizí těleso. Práci kuchařek v restauraci Machiascandona poblíž Grosseta natočil autor přes malé výdejní okénko a svou výmluvností a upřímností mně dobarvil energii pigmentů italského města. Jak jsem později zjistila, tak rovněž Jan Jedlička má tento snímek moc rád. Když jsem totiž rozbalila všechny vrstvy jeho tvorby, tak do krajiny galerie nečekaně vstoupil a mou cestu po Praze, Irsku a Maremmě zakončilo krásné osobní setkání.