Autor: ANETA MACOLOVÁ
“Každý den je jiný. Každý den pracuji a přemýšlím jinak. A to je to, co mě na mé tvorbě nejvíc baví” říká Matouš Kašpar, student ateliéru Malba IV pražské AVU, který vede Marek Meduna a Petra Dub. Z jeho tvorby jde cítit klid a vyrovnanost, prolíná se v ní více proudů. “Doba postinternetová, která už je stejně překonaná a post vandalismus, který mě něčím fascinuje,” Z ateliéru, ve kterém tvoří, zase energie a kreativita. Pracuje s plochou, prázdnotou, zelenou a modrou barvou. Důležité pro něj jsou také texty a vztahy mezi jednotlivými složkami obrazu a struktura, díky které vizuálně komunikuje.
“Mé obrazy se vždy točí kolem něčeho nekonkrétního. Nepracuji s konkrétními tématy nebo motivy, protože ta díla osekávají a zbytečně je na ně soustřeďovaná pozornost. Modrá a zelená barva pro mě znázorňují absenci témat a abych tam to téma nemusel dávat, tak jsem si to hradil něčím takto abstraktním,” při vyprávění ukazuje vytetovaný Tanec malíře Henriho Matisse a dodává, že se právě tímto obrazem nechává volně inspirovat.
foto: Vojtěch Plhák, Marek Pšenčík
Která tři slova vás nejlépe vystihují?
Vnitřní kontrast. Ne vizuální, ale v tom, jak spolu věci spojuji. Jde mi o spojení subjektivní autonomní vizuality s objektivní a všudypřítomnou. O střet vnitřního světa s vnějším.
Pomíjivost. Žijeme ve svých abstraktních světech, které se snažím zachytit.
Otevřenost. Vždy se snažím, aby věci nebyly dogmatické, aby byly různě interpretovatelné. To, co mě baví je jakási interpretační volnost.
Specializujete se ve své tvorbě pouze na malbu?
Nepracuji malířsky a nespecializuji se primárně na malbu, snažím se ji nějakým způsobem překročit. Hodně pracuji s čistou plochou, kterou se snažím nabourávat. Kresbou, sprejem, uhlem. Pracuji se vztahy mezi gestem, textem, motivem a prostorem. Hodně mi jde o to, že tam ty věci chybí. Chybí motiv, ale je tam struktura a kostra. Je pro mě důležité, že se jedná o vizuální dílo, než že je to malba, ale pořád mě baví forma závěsného obrazu. Nemusím pracovat primárně s barvami a štětcem, tvořím vizuální objekty, které mohou být dělané šablonami, doplněny nalepenými věcmi, nálepkami, texty. Rád bych pracoval s formátem výstavy jako médiem.
Jak lze vaše obrazy číst?
To asi není otázka na mě… Jako autor je čtu jinak, než divák, který před ně předstoupí bez jakéhokoliv kontextu. Kontext je vždy důležitý. Mé obrazy nemluví sami za sebe, což může být mnohdy problém a chce to otevřenou hlavu. Já vnímám jako důležitý i název obrazu, který nabádá člověka k tomu, jakým způsobem na něj má pohlížet. Často pracuji s textem, který je v konfrontaci s prostorem, ve kterém se nachází. Vycházím především z reálného prostoru, kde se dnešní vizualita nachází. Mám na mysli například formáty mobilů, billboardy, reklamy, Netflix, grafický design a to, jak tyto formáty fungují ve vztahu obrazu a textu a prostoru. Nepřemýšlím nad tím, co tato vizualita říká, ale jak promlouvá. To je podle mě důležité a to, co chci, aby lidi četli. Vizuální vnímání je totiž asi to nejsilnější, přes co přebíráme informace, vnikají skrez to vzpomínky a věci, které nás formují a formují náš pohled na tento svět. Kór v dnešní době, kde je vizualita všude a jsme jí přehlcení. To nás dělá takové, jací jsme. Lidé závislí na nějakém kontentu.
Nabízíte nějakou vlastní interpretaci?
Většinou ji mám ke každému obrazu. Tím, že obrazy pracují s prázdnotou, ponechávám tak prostor pro diváka samotného.
Kdo nebo co vás inspiruje?
Nedokážu se neinspirovat. Inspiruje mě prostředí, ve kterém žiju, inspirují mě lidé kolem mě. Život. Tím, že člověk je a kouká kolem sebe, prohlíží si jiné umění. Snažím se neustále něco přijímat.
Co chcete svými obrazy říct?
Dřív jsem nad tím přemýšlel mnohem víc. Snažil jsem se, aby mé obrazy byly více čitelné. Pak jsem začal řešit vizuální jazyk a to, jaká debata je mezi mnou a obrazem. Výsledkem je pak zachycení něčeho pomíjivého. Procesem malby něco objevuji. Rád bych zachytil nějaký přesah. O spojení vnitřního s vnějším světem. Vnik však není přirozený, obrazy vznikají úmyslně, protože je chci malovat a snažím se sám sobě přiznat, že tvořím něco umělého. Věci jsou pravdivé v době svého vzniku, myslím si, že hodně věcí nebude mít do budoucna vyšší hodnotu, což se asi nedá říct takto dopředu. Přijde mi, že dnes vše tvoříme k rychlému užitku. Jakmile něco dokončíme, měli bychom pracovat na něčem novém s myšlenkou, že předešlá tvorba splnila svůj účel a musí být překonána. A to určuje, jaké ty obrazy jsou. Uvědomění toho, že taková doba je. Svou tvorbu beru jako záznamy toho, co ve mě v daný okamžik probíhalo, rozpoložení či přemýšlení. Hodnota je spíše mimo díla než v dělech samotných.
Proč děláte to, co děláte?
Tohle je otázka, kterou se snažím nezabývat, ale stejně se jí každý den zabývám. Protože mě to baví, naplňuje a denně posouvá. Nevidím smysl v dělání něčeho jiného. Jak by řekl Kundera, potřebujeme tady po sobě něco zanechat. Baví mě, že vznikají materialistické věci, které po mě, ale i pro mě zůstávají. Zobrazují to, co jsem v daný okamžik řešil. Nemám ambici změnit svět, to v dnešní postmoderním světě ani nejde. Spíše nějakým způsobem reflektovat a přiblížit svůj pohled na svět jiným lidem.
Jakým způsobem ovlivňuje tvá národnost prostředí, ve kterém žiješ, tvou tvorbu?
Jsem Čech, ale nevím, jestli se to nějak odráží na mé tvorbě. Prostředí, ve kterém tvořím, ale určitě ano.
Co vám dává studium AVU?
Primárně prostory k tomu pracovat, možnosti poznat lidi a okolí, které mě může ovlivňovat a formovat. A to je pro mě vlastně to nejdůležitější, že mám kolem sebe vlivy, které mě posouvají. Samozřejmě je to věc, která se vyčerpá. A proto nechci zůstat v jenom ateliéru. Chtěl bych na stáže, což je další věc, kterou mi škola nabízí. Především jsem ale už teď poznal spoustu skvělých lidí, kteří na mě měli a mají skvělý vliv. Ať už v životě nebo tvorbě. Myslím si, že když na to má člověk povahu, tak umělecké školy jsou to nejlepší, co si může vybrat. Je to taková škola života. Šest let přemýšlíte nad tím, co je pro vás důležité. Která jiná škola vám tohle dá?
foto: Vojtěch Plhák, Marek Pšenčík