Menu
Autor: MAGDA ŽŮRKOVÁ
Rukavičkářská fabrika v Dobříši u Příbrami produkovala v době socialismu dva miliony párů měsíčně pro export. Po 2.světové válce tak bylo rozhodnuto z důvodu absence vhodného průmyslu na Dobříšsku. K továrně patřilo i učiliště, kde se mladí lidé učili tomuto řemeslu. To na konci 90.let ale zaniklo, stejně jako továrna. Přesto v Dobříši zůstává několik malých dílen dodnes. Jednou z nich jsou Bohemia Gloves, které vlastní Petra Kesnerová.
“Tchán celý život obchodoval s kůží. Už za Komunistů koupili síť koželužen tady v ČR, takže se věnoval surovým i hotovým kůžím. Nejdřív jsem nastoupila jako administrativa a support. Postupně jsem si přebírala více a více kompetencí a do dvou let jsem řídila celý jeho mezinárodní obchod. V roce 2015 přišla nabídka koupit zkrachovalou rukavičkářskou firmu, protože to byl jeden z našich klientů. Nakonec jsem si to vzala za své a za rok a půl firmu postavila na nohy. Během mé mateřské dovolené to šlo trochu do útlumu a pandemie potom dala poslední hřebíček do rakve. Pandemie odhalila, které firmy jsou kvalitní a zdravé a které nejsou. A tahle bohužel nebyla. Chyběla tam kapacita napnout všechny síly a pozornost. Majitel se rozhodl, že to ukončí a lidem dá výpovědi. Což já jsem nemohla přijmout. Rozhodování bylo opravdu těžké, protože můj syn byl v tu dobu maličký. Ale to jsem celá já, nikdy nejdu tou pohodlnou cestou Řekla jsem si, že když jsem to dokázala jednou, tak to dokážu i podruhé. Naivně jsem si také myslela, že jarem 2020 pandemie skončila.”
Jak další vlna pandemie ovlivnila podnikání?
“Rukavice, které jsme měli připravené, už nikdo neodebral. Měli jsme velké plány na development a marketing, jenže peníze na to jsme museli použít na materiál a zaměstnance bez toho, aniž by se vrátily. Zboží nám zůstalo a peníze nepřišly. Jediná možnost byla založit e-shop a zkusit to. Bylo mi jasné, že ziskem z e-shopu nepokryji náklady, ale aspoň něco. Zafungovalo to krásně, trefili jsme Vánoce.”
Předtím jste o možnosti e-shopu vůbec nepřemýšlela?
“Nikdy jsem nesměřovala k B2C (business to client) modelu. Byl to pro mě strašný stres. Neměla jsem nastavené procesy, ani ve výrobě, ani v logistice. Po nocích jsem doma balila rukavice, až do 23.prosince, kdy jsem dala na e-shop stopku. Strašně moc jsem se na tom naučila a posunulo nás to dopředu. To jsem celá já. Já se prostě rozhodnu, skočím a doufám, že po cestě nějak roztáhnu křídla a nerozplácnu se tam dole. Jiná cesta, než prodávat on-line, nebyla. Současně s e-shopem se nám rozjela zakázková výroba. Je komplikovanější než pouhá nabídka kolekcí, které máme skladem. Každý druhý, třetí den přijde nějaká individuální zakázka.”
Jak probíhá tradiční, ruční výroba kožených rukavic?
“Zásadní prvek ve výrobě jsou lidi. Rukavičkářské šití je nesmírně náročné, protože rukavici vlastně šijete ve vzduchu a musíte šít rovně. Důležité jsou zkušenosti. Úskalí celého procesu je, že každá pracovnice se specializuje na jednu část výrobního procesu. Určitě existují jedinci, kteří to umí, ale nikdy to nebude tak perfektní, jako když se specializují. My máme lidi, kteří se tomu celý život věnovali a mají maximální zkušenosti a zručnost. Mohou šít i po slepu. Máme paní, která nám chodí dvakrát týdně gumovat a nikdo jiný to u nás na dílně neumí. Osmdesátiletá paní v dílně zase rukavice žehlí. Je to opravdu manufaktura, protože dříve, v těch obrovských rukavičkářských závodech byly úseky, kde se dělal jen jeden krok výroby, a ten dělali stále ti stejní lidé.
foto: Alexander Bel
Odkud pochází materiály?
Navázala jsem na to, co jsem deset let dělala. Cestovala jsem po celém světě za zdroji materiálů. Nakonec jsme si vyselektovali několik zdrojů v Itálii a v průběhu dvou let z toho vyšel nejlépe zdroj z Neapole, který byl vždy 100% v dodávkách a kvalitě. Máme už spolu krásný vztah i na osobní úrovni. Voláme si novinky i úspěchy. Jsou přátelští a mají dobrou platební morálku, na čemž si také zakládáme. Jsem přesvědčená, že opravdu kupujeme to nejlepší, co se v tuto chvíli dá v Evropě sehnat. Koželužna je v centru Neapole, takže mají extrémně striktní podmínky a ekologické předpisy. Mají speciální technologie na recyklaci vody používanou při výrobě. Na řidičské rukavice máme kůže z amerických jelenů, která ke klasickým vozům tradičně patří. Pochází z jelenů žijících ve volné přírodě, kteří se vybíjejí kvůli regulování jejich počtu. Na Novém Zélandu se pěstují jeleni přímo kvůli kůži a s tím mám etický problém. Navíc kůže jelenů v zajetí nemá stejnou kvalitu a vlastnosti jako ta u volně žijících zvířat.
Jméno značky je v angličtině. Neptají se vás lidi, proč česká značka nemá český název?
V původní firmě s kůžemi jsme rukavice nevyráběli, ale uměli jsme ten produkt zprostředkovat. Tak jsme udělali značku Bohemia Gloves a na Dobríši jsme zadávali zakázky. Název v angličtině proto, že jsme importovali. Nevyráběli jsme pro tuzemsko. Název tedy zůstal, protože má určitou historii.
Jaké jsou vaše další plány? Máte nějaký profesní sen, který byste si chtěla splnit?
Už neexistuje učňovský obor, kde byste se tomuto řemeslu mohli vyučit. Což znamená, že nejsou žádní noví lidé, kteří by v tom řemeslu pokračovali. A to je ta největší tragédie rukavičkářství v Česku. Není tady ta budoucnost. To bych ráda změnila. Je to jeden z mých hlavních cílů. Nevím, zda se to podaří, protože toto odvětví je v Česku dlouhodobě poddimenzované financemi. Proto říkám, že my to chceme a děláme jinak. Chceme pracovat se zákazníky, kteří naše rukavice zaplatí. Když to bude ohodnocené zajímavě, tak věřím, že přilákáme mladé lidi. Ještě jsou tu rukavičkáři, kteří jsou schopní to řemeslo a zkušenosti předat. To je takový můj horizont, kam to chci dotáhnout. Ale znamená to, že to musíte dělat zajímavě. Nemůžete si myslet, že když jste byli v 80. nebo 90. letech úspěšná firma, že se to samo nějak udělá. Neudělá. V dnešní době se samo nic neudělá. Takže se budeme snažit to dělat zajímavě a poutavě a posouvat to někam, kde to nikdy nebylo.
foto: Bohemia Gloves