Mám slabost pro medvědy. Ale ne od mala. Přišlo to nějak s přibývajícím věkem.

Jako malá jsem samozřejmě měla plyšáky. Pejsky a kočičky, nějakého slona. Ale medvěd žádný.

Prvního mi darovala kamarádka, když nám vyhořel byt. Abych měla kámoše do té hrůzy. Dala jsem mu jméno Eliška. Měl asi 30 centimetrů a spal se mnou v posteli. Dalšího mi dal kamarád. Ale k tomu mám doteď nějaký nevyjasněný vztah. Teda k oběma. V posteli se mnou ani jeden nespal a medvěd nemá jméno. A přišli další. Homouš, Záplata, Sobík, Ledňák, Mimino. Někteří medvědi nebyli medvědy. Byla to zvláštní stvoření – Periklés je třeba cumel pro miminka, Claire a Bruno jsou králíci. Patrick Bordeaux medvídek je. Takový mrňavý, vínově červený, všude se mnou potom cestoval, protože je skladný.

Podstatné na tom ale je, že mám všechny doteď. I když jsem na nové přírůstky dávno uvalila embargo. Banánová krabice jim totiž začala být těsná a taky jsem si přestala pamatovat všechna jejich jména. A to mě mrzelo.

Ale co vím, že všichni za mnou přišli proto, aby mě potěšili. Aby se mnou byli, když je mi smutno. Těžko. Ale i veselo.

Před pár dny jsem byla na výletě.  Začaly kvést koniklece. Takoví fialkoví chlupatí právě narození králíčci.

Medvědi i králíci pro radost jsou prostě všude.