Menu
ČLÁNKY A REPORTÁŽE
Novinářská fotografie se čím dál více vyvíjí a její estetické kvality rostou. Digitální technologie a nová média ji dramaticky proměňují. Kvalita reprodukce je díky těmto novým technologiím vyšší, než tomu tak bylo v minulosti. Mění se také vnímání estetického pojetí žurnalistické fotografie a roste její kulturní vliv, což dokládají například výstavy v muzeích a galeriích nebo fotografické soutěže. Zpravodajská fotografie už tedy neplní jen informační funkci, ale i estetickou. Moderní svět, ve kterém žijeme, ji ale drasticky proměňuje, lidé jsou obrazem přehlceni. Asi nikdy v dějinách jsme za den neviděli tolik obrazu, jako dnes. Od zpravodajství přes dokumentární fotografie až po to, co měla naše kamarádka k snídani. V moderním světě je těžké zaujmout současného člověka, proto je třeba dělat i zpravodajské fotografie zajímavě. Co se stane, když je fotograf příliš originální?
Fotograf Vojtěch Veškrna působil dva roky v redakci zpravodajského portálu Seznam Zprávy, kterému jako fotoreportér propůjčil svůj nepřehlédnutelný styl. Vojtěch je jeden z fotoreportérů, jehož práce vyčnívá z davu. Ať už potkáte jeho fotografie na internetu nebo v instagramovém feedu, vždy si jich všimnete a nasměrují vás k tomu, abyste si článek přečetli. Za své dokumentární fotografie covid-19, které fotil pro již zmíněné Seznam Zprávy, byl Vojtěch nominován na výroční ceny akademie designu České republiky Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku. Po nedávné personální změně v obrazové redakci Seznam Zpráv prostor pro jeho fotografie došel. Sám tuto zkušenost hodnotí jako součást jeho profesní cesty.
Jak byste podle Vás v dnešním moderním světě definoval zpravodajskou fotografii? Jaké jsou její funkce a hodnoty?
Přinejmenším tak, jak zpravodajskou fotografii chápu, má za úkol čtenářům zprostředkovat vizuálně zachytitelné události. Pak záleží na obsahu, kontextu, ve kterém vzniká, a použité estetice. Je pro mne důležité přemýšlet o tom, jakým způsobem je fotografie schopná příjemce zasáhnout nebo vůbec oslovit.
Na svých sociálních sítích jste uvedl, že v redakci Seznamu došel pro Vaše fotografie prostor, proč?
Já bych nerad někoho hanil nebo pomlouval, oni na to měli plné právo. Atmosféra nebyla příznivá už delší dobu, po příchodu fotografů Davida Neffa, který se stal vedoucím fotosekce, a Jana Mihalička se situace a nepochopení z obou stran ještě více prohloubilo. Manévrovací prostor, který jsem do té doby měl, se velmi zúžil a do konce měsíce vlastně úplně zmizel. Nakonec mi nebylo nabídnuto jiné východisko, než Seznam Zprávy opustit. Problém jsem viděl také ve funkci editora, kterou dnes zastává kolega Davida Neffa Adam Maršál. Vnímání, jak by měla tato pozice fungovat, je velmi vzdálená ideálu. Fotoeditor by se měl starat o fotografie na stránkách, zadávat práci fotografům, nakupovat fotografie od agentur a obecně se starat o vizuální kvalitu, ale také směřování stylu periodika. K tomu všemu by měl mít dostatečnou autoritu, aby byl schopen své kroky obhájit. Stačí se podívat do libovolného kvalitního zahraničního média, jako jsou třeba NYTimes. Pochopitelně je potřeba říci, že jde jen o můj názor a nechci ho nikomu vnucovat.
Máte svůj specifický vizuální styl, který poutá pozornost. Proč si myslíte, že někteří Vaši originalitu neakceptují, například samotná redakce?
Paradoxně bych spíše řekl, že se v redakci moje fotografie líbily. Ale bohužel na místech, kde se rozhoduje, už tomu tak nebylo. Rozcházeli jsme se hodně ve vnímání toho, co by mohla a nemohla býti zpravodajská, ale také obecně fotografie v médiu jako jsou Seznam Zprávy. Stylu mých fotografií a mému přístupu viditelně nerozuměli, což asi do jisté míry souvisí s tím, že jsou schopni řešit spíše věci jiné než vizuální. Nechtěl jsem poslouchat, že i šestileté dítě by ty věci zachytilo lépe než já. Možná ano, možná ne, ale nepřijde mi slušné tímto způsobem vůbec komunikovat. Nemám potřebu se s někým dohadovat o tom, jak fotím. Rád se učím od lidí, kteří mě inspirují, ale David Neff bohužel zvolil cestu ponížení a diktování toho, co je správné. Absolvoval jsem nějakou formu vizuálního a kulturního vzdělání a přinejmenším jsem schopen fotografií něco komunikovat. Dalo by se polemizovat o tom, jestli něco je ta správná zpravodajská fotografie. Jaké jsou její hranice? A nebylo by dobré se za ně zkoušet pouštět? Záleželo mi velmi na tom dělat svou práci co nejlépe. Sice nejedu podle mustru, ale třeba přinesu něco, co trochu rozšíří obzory jak mě, tak čtenářům a nebude to vypadat jako všechny ostatní fotky zpravodajských webů nebo agentur. Věci je obecně potřeba komunikovat, ale se mnou se nikdo nebavil. Chyběl prostor pro jakoukoliv diskuzi a touhu po zlepšení. Neřešili jsme například ani podstatu používání fotografie v Seznam Zprávách. Ve vzduchu byla dost cítit potřeba té “klasické” fotografie, která jen ilustruje, je univerzální a nic neříká.
Čím jsou podle Vás vaše fotografie jiné?
Snažím se, aby na nich bylo vidět, že mi to dělá hroznou radost. Já opravdu rád fotím. Žádné z témat, které jsem zpracovával, pro mě nebylo podřadné. Jestli si myslím, že jsou moje fotky něčím jiné, tak je to z toho důvodu, že je dělám já a vycházejí ze mě. Mně se líbí někomu zprostředkovávat nějaký pocit. Vizuální stránka, kterou jsem teď poslední dobou během covidu nastolil v Seznamu, byla jen výsledkem toho, že jsem byl z celé té situace okolo nás nešťastný. Tak jsem začal používat blesky a začalo mi to dávat smysl. Tím nechci říct, že je ke své práci potřebuju používat, ale v určitém momentu jsem si řekl, že když si ten svět dotvořím světlem, tak se mi vlastně mnohem lépe komunikuje to, co vidím. Ono je to, co se teď odehrává, tak trochu divadlo, proč tedy nevyužít světla a stínu a jako s divadlem s tím i pracovat?
Který fotografický žánr fotíte nejraději?
Na tom nesejde. Já fotím rád cokoliv, co je pro mě nějakým způsobem zajímavé.
Jaká je hranice mezi uměleckou a zpravodajskou fotografii? Jedná se o dva rozdílné druhy fotografie, jak poznáte kdy už je to “za hranou” ?
Já si myslím, že jsem šel na Seznamu dost často přes čáru, zkoušel jsem hranice toho média. Což vycházelo z nějakého mého mentálního nastavení, protože nikoho nezajímalo, co dělám. Nakonec se však ukázalo, že jsem se docela mýlil, což je vlastně pozitivní zpráva. Hranice jsem si tedy určoval sám. Jsou to určitě dvě rozdílné věci, podle mě se ale mohou prolínat ku prospěchu všech.
Je na místě, aby byla zpravodajská fotografie taky tak trochu umělecká? Nehraničí to tak trochu s její autenticitou a tudíž i s její etikou?
Nejde asi úplně o to, jestli má být umělecká. To asi ne. Spíše by měla být kvalitní a měla mít nějaký přesah. Pokud by měla jít nějakým neprobádaným experimentálním směrem, tak by měl asi vycházet z nějaké vnitřní definice, na které by se domluvily odpovědné osoby v redakci. Kdybych měl uvést zjednodušený příklad, tak bych třeba vycházel z toho, že by Seznam Zprávy chtěly mít nějaký rozpoznatelný prvek, například černobílé portréty u hostů, nebo fotografie s bleskem a na barevném pozadí u podcastu a podobně. Pokud se vše dobře promyslí, tak vizuální styl může velmi podpořit vnímání média. A to se v Seznamu neděje, nikdy jsem se tam nedostal do kontaktu s nějakou filosofií toho, proč věci děláme tak, jak je děláme, a kam to směřuje. U textové části to možná neplatí a věřím, že kolegové nějakou vizi mají, ale u fotografické stránky to bylo problematické Já jsem dokumentární fotograf a oni ze mě chtěli mít fotožurnalistu. Nechtěl jsem popírat autentičnost fotografované situace, ale rád estetikou překračuji hranice zavedené žurnalistické fotografie. Moje fotografie určitě nelžou, nebo je aspoň netvořím za účelem někoho oklamat. Fotografie ze své podstaty mění realitu, dává jí rámec a její okraje už samy o sobě mění kontext. Můžeme pracovat jen s tím, co vidíme, a jak na sebe jednotlivé prvky v obraze reagují. Možná pak cílem fotožurnalisty je co nejvíce tuto lež o pravdě vizuálně vyčistit a přetlumočit do srozumitelné formy pro diváka. Pokud toho nějak dosáhne, tak pak podle mě není důležité, jak toho vlastně dosáhl, co se formálních prvků fotografie týče. Nevím, jestli je to pochopitelné, ale znovu bych odkázal na svět za hranicemi. Kdo pozoruje, co se děje ve fotografii i jinde než u nás, tak se podle mě velmi rychle zorientuje, co je dobré a inspirativní a co ne.
Za své fotografie z covidových jednotek jste byl nominován v kategorii Fotograf roku na cenu akademie designu České republiky Czech Grand Design, nikoliv však v soutěži novinářské fotografie, jak to?
K Czech Grand Designu abych pravdu řekl, tak úplně přesně nevím, proč jsem nominován zrovna za covidové fotky. Možná ale proto, že jsem se při jejich tvorbě konečně nebál překročit svůj stín a dal jsem do nich velké množství radosti a lásky. K fotografickým soutěžím bych řekl, že Czech Press Photo nemá alespoň v mé bublině dobrou pověst. Ve vztahu například k mezinárodní soutěži World Press Photo je to něco z úplně jiného světa. Chápu, že si to mohou dělat, jak chtějí, ale prostě už jen z důvodu toho, jak se nazývají, mají obrovský dosah a zodpovědnost. Czech Press Photo má velký vliv na to, jak u nás vypadá a jak je vnímaná fotografie v médiích. Podle mě existence této soutěže problematická není, ale chybí jí u nás nějaký druh protiváhy a veřejné diskuse o tomto druhu fotografie. Ale to také asi vychází z poptávky médií po tom, jak si žurnalistickou fotografii představují. Už jenom to, že je dokumentární fotografie součástí designové ceny, vypovídá o tom, že tady pro ni neexistuje rozumný prostor. V Česku chybí platforma, která by nastavila fotografii zrcadlo, které si zaslouží, aby se někam vyvíjela. Existují zde projekty jako je například velmi kvalitní festival Fotograf a podobné, ale myslím, že je potřeba i platforma více přístupná širšímu publiku. Czech Grand Design tuto roli plní, ale logicky hlavně u designu.
Jakou techniku používáte nejčastěji? Dá se vyfotit kvalitní novinářská fotografie na mobilní telefon?
Určitě dá, u kvalitní fotografie nehraje roli technika, ale fotograf. Já bych klidně používal i fotografie ze satelitu, což by asi definice novinářské fotografie úplně nedovolovala. Když už tady mluvím o boření nějakých hranic, tak proč nejít i za hranice naší planety, dokud technika, kterou používám, bude lidem něco hodnotného předávat, tak to za to vždy bude stát. A když už je to tedy Seznam.cz, proč nepoužívat třeba Mapy.cz? Například mě napadlo, že z demonstrací na Letné zprostředkujeme unikátní pohled skrze street view. Lidé si tak mohli díky tomuto nástroji projít celou demonstraci “svýma očima”, a to mi přišlo rozhodně super!
Kdo nebo co Vás inspiruje?
Mám rád kafe a rychlá auta. Hodně mě inspiruje světlo a lidé kolem mě. Ale třeba mám rád i fyziky, například Richarda Feynmana, který spolupracoval na výrobě atomové bomby a psal neuvěřitelné knihy o všem, co vás jen napadne. Inspirují mě i jezdci formule 1, jako byl například Niki Lauda. Všichni tito lidé, kteří jsou pro mě zdrojem inspirace, mají společnou jednu věc. Milují to, co dělají, a já k tomu přistupuji dost podobně. Vlastně ze všeho nejvíc mě za tu dobu v Seznamu inspirovaly lidské životy. Bylo pro mě klíčové dostat se k co nejvíce lidem. Poznat, jak žijí, a nějakým způsobem to zachytit. Protože to je ohromně velká hodnota, a já bych si přál, abych ji zase někde našel. Jsem citlivý člověk a dělá mi to dobře na duši, takže doufám, že zase najdu něco smysluplného, co zaplní tuto “novinářskou” prázdnotu.
Co budete dělat teď?
Já doufám, že budu pořád fotit. Lidé snad mají moje fotografie rádi, takže nějaké nabídky na potenciální spolupráci už přišly. Třeba teď fotím fotky pro nově vznikající Kunsthalle, a to je krásné. Já to všechno beru pragmaticky, včetně mého vysublimování ze Seznamu, jako nějakou cestu. Snažím se brát všechny vlny tsunami, které jdou mým směrem, jako příležitost k parádnímu surfování a ne ke své vlastní zkáze.
