ROZHOVOR

KRÁSA, IDEA IDEJÍ

Autor: ANETA MACOLOVÁ 

fotografie: Adam Mráček, Filip Drábek 

Krása. Pojem sám o sobě složitý a obtížně definovatelný. Avšak jeden z nejdůležitějších pojmů estetiky vůbec. V historii vědy a filozofie se jím zabýval například Umberto Eco i Immanuel Kant. Krása hraje důležitou úlohu v životě nás všech. Vysvětlit tento termín takovým způsobem, aby mohl být univerzálně vztažen na jakýkoliv předmět, který nazýváme „krásným”, se dosud nepovedlo. Každý z nás totiž máme o kráse odlišné představy.

Pavel Zahrádka je docentem filozofie. Obecně řeší problémy mediálních studií a analytické estetiky. Ve svých publikacích se zabýval například spotřební kulturou, mediálními průmysly nebo současnou estetikou.

Co si představíme, když někdo vysloví slovo „krása”? Kdo dokáže říct, co krása je? Na tyto otázky jsme se společně pokoušeli najít odpovědi.

Foto: Adam Mráček 

Co si konkrétně představíte Vy pod pojmem krása? 

Myslím, že nejčastěji ho užívám v kontextu hodnocení vzhledu, atraktivity a přitažlivosti druhého člověka. V druhé řadě o kráse hovořím v souvislosti s krajinou.

Kdo vlastně dokáže říct, co to krása je? 

Kdokoliv, kdo má potřebu o něčem či o někom říct, že je krásný. Potíže s krásou spočívají v tom, že je to čistě hodnotící pojem. To znamená, že vyjadřuje pouze pozitivní postoj mluvčího k hodnocené věci či člověku. Každý z nás tímto pojmem může mít ale na mysli něco jiného, dávat mu jiný obsah. Krásné může být narozené dítě, protože znamená pokračování lidského života. Krásná může být holka nebo kluk, protože mají atletickou postavu. Krásný může být někdo, kdo se zachová statečně. Krásná může být barva oblohy při západu slunce, protože v nás vyvolá příjemný pocit. Krásný může být obraz, protože odpovídá stylovým kritériím výtvarného realismu. Krása tak může pro každého z nás znamenat něco jiného a slovo „krásný” můžeme užívat podle odlišných pravidel. Někdo může za krásná díla označovat obrazy, filmy a knihy, které ho baví a odpovídají jeho vkusu a zájmu. Někdo jiný může za krásné obrazy, filmy a knihy označovat díla, která naplňují své žánrové standardy. A někdo jiný, když o něčem prohlásí, že je to krásné, se v nás snaží vyvolat stejné nadšení, které zakouší i on. Stejně tak by se ale mohl na nás významně usmát a dát palec nahoru. 

Jak by definovala krásu věda? 

Krása nemá definici. Mnoho estetických pojmů nelze definovat, protože nemají pevná kritéria užití. Tato kritéria jsou individuálně a kulturně podmíněná, a tudíž proměnlivá. Jejich nestálost souvisí s tím, že estetické pojmy – kromě toho, že popisují kvality posuzovaných objektů – jsou rovněž hodnotící pojmy. Krása” je navíc čistě hodnotícím pojmem. To znamená, že to slovo jako takové vyjadřuje pouze pozitivní postoj mluvčího k posuzovanému objektu či člověku a je potřeba, abychom vždy specifikovali, čím je něco nebo někdo krásný – například svou elegancí, statečností, jednotou, rozmanitosti apod. Na tom je hezky vidět, že pojem krásy je otevřeným pojmem. To znamená, že hranice či chcete-li podmíky jeho užití lze posouvat a rozšiřovat tak okruh jevů, které považujeme za krásné. Začalo to sexuálně atraktivními jedinci, narozenými dětmi nás upomínajícími na pokračování lidského rodu, krajinou vhodnou pro život a dnes za krásný” označíme i prales či antarktický ledovec, protože jim hrozí v důsledku ekologické katastrofy zánik. Co se týká definice krásy, tak výjimkou je lidská krása, kde panuje vědecký konsenzus, že určité charakteristiky lidské tváře a lidského těla jsou obecně (přirozeně) pokládány za krásné. Mám na mysli například souměrnost tváře a těla a statistickou průměrnost rysů v obličeji, které jsou podle evolučních biologů indikátorem zdravého, mladého a plodného člověka, resp. menšího rizika genetické anomálie. 

Co je podle vás krása a co je kýč? 

Když o něčem řekneme, že je to krásné, tak se tím většinou implicitně vztahujeme ke kvalitám posuzované věci či hodnoceného člověka. Většinou o kráse hovoříme tak, že je to objektivní kvalita zakoušeného díla či hodnoceného člověka. Když nám chutná zmrzlina, tak nemáme potřebu říct, že zmrzlina je krásná. Prostě nám chutná a je dobrá. Může se ale stát, že nastane situace, kdy budeme nuceni svůj postoj relativizovat; například když s námi někdo nebude souhlasit. Máme pak tendenci, pokud nechceme s ním vést spor, tvrdit, že je to krásné jen pro nás, ale na někoho jiného to může působit jinak. Krása se v tomto kontextu stává kvalitou, která více souvisí s naším vkusem či prožíváním. Stává se z ní něco subjektivně podmíněného. Co máme na mysli krásou se tudíž proměňuje v závislosti na kontextu, ve kterém se nacházíme a jednáme. Kýč není opakem krásy. Estetická teorie tvrdí, že kýč není esteticky defektní. Jeho defektnost spočívá v tom, že nás od estetického posuzování odvádí, a to prostřednictvím svého pozitivního emocionálního náboje. Dojmeme se nad obrázkem roztomilých koťátek, ale už nedáváme pozor na to, jak byl obrázek řemeslně namalován, a nepřemýšlíme nad zobrazeným tématem, neposouváme se. 

foto: Filip Drábek 

Je rozdíl mezi uměleckou a lidskou krásou? Jaké jsou mezi nimi hranice? 

Rozdíl je právě takový, jaký význam přisoudíme slovu krásný” v konkrétním případě, když prohlásíme, že něco nebo někdo je krásný. Obecně lze snad říct jen to, že jediné, co mají umělecká a lidská krása společného, je pozitivní postoj mluvčího k posuzovanému dílu či člověku. Naše kultura nás kromě toho učí krásu (ať už lidskou či uměleckou) spojovat s objektivně existující kvalitou posuzovaného objektu, ne s naším emocionálním rozpoložením. Ale ani tohle neplatí vždy  a všude. Změní se situace; někdo s námi nesouhlasí a my se s ním nechceme přít nebo začneme pochybovat  a zvolíme defenzivní strategii: krásu původně připisovanou objektu vztáhneme pouze k našemu vkusu či prožívání. 

Jak spolu souvisí krása a trendy? 

Trendy mají v sobě něco rušivého; narušují zažité způsoby, a proto často to, co je trendy, není zároveň krásné, protože to neodpovídá převládajícímu vkusu, normě či pravidlům. Myslím, že to byl významný český estetik Jan Mukařovský, který napsal, že krása znamená naplnění estetické normy a vývoj umění spočívající v inovaci předpokládá narušování zavedených norem. Toto narušení či nastavení nového trendu je proto lidmi zakoušeno s určitou nelibostí, či může být dokonce pokládáno za něco ošklivého či zvláštního. Ilustrovat to lze například na odporu, který vyvolal kontroverzní architektonický návrh Národní knihovny od Jana Kaplického.

A kdo určuje estetické normy?

V oblasti umění povětšinou zástupce světa umění. Tím není myšlen jen umělec, ale především kurátor a v současné době stále více algoritmus streamovacích služeb sestavující playlisty či doporučující další díla ke zhlédnutí či přehrání. Estetické normy pak potvrzuje i spotřebitelské chování, prodej a tržní poptávka. Lidé mají tendenci napodobovat ve své spotřebě příslušníky vyšších společenských vrstev; v současnosti jsou jimi herci, celebrity, modelky a modelové, influenceři. Tímto způsobem dochází k šíření módních trendů. Móda je v současnosti prostředkem sociální diferenciace  a vyjádření vlastní osobnosti. Kdo se dokáže dobře oblékat, dává tím ostatním okázale najevo nejen svou ekonomickou potenci, ale i určitou kulturní kompetenci, schopnost a čas sledovat módu a vybrat si to správné oblečení, které mu bude slušet. Móda je založena na soutěžení v odlišnosti a výjimečnosti. Nové a originální věci nebyly však vždy symbolem vyššího sociálního statusu či urozenosti, dříve přibližně do 16. století tuto roli plnily naopak předměty, které symbolizovaly dlouhověkost, dědily se z generace na generaci a byly tudíž staré. Jako bezprostřední vizuální důkaz úctyhodné starožitnosti sloužila patina, kterou byla daná drahocenná věc (například mince, rodinné stříbro) potažena.  

foto: Adam Mráček 

Je podle Vás krása důležitým hodnotícím faktorem a estetickou hodnotou?

Ať už mluvíme o umění nebo o člověku. To záleží na každém z nás, jakou váhu budeme kráse připisovat ať už při návštěvě obrazové galerie, či při výběru vhodného partnera. Můj kamarád razí nemilosrdné heslo Ošklivý jsou pro ty druhý”, nicméně nemá úplně uspokojivý partnerský vztah. Jinak řečeno, krása není všechno, ale může hrát v našich životech důležitou třeba i sebedestruktivní roli. Pro někoho větší, pro někoho menší. Nakonec ale asi každý se chce ráno probouzet vedle někoho, kdo se mu líbí.

V minulosti byla krása zavržená avantgardou, později znovu nalezena. Jak ji vnímáme v současném dobovém kontextu? Jak se měnily názory na krásu v průběhu věků? 

Obtížná otázka vyžadující historickou expertizu a zúžení na vybranou oblast estetického oceňování. Když zůstaneme u lidské krásy, můžeme prohlásit, že ideál lidské krásy se bezpochyby proměňuje. Kim Kardashianová například v současnosti dokázala svým influencerským vlivem redefinovat představu o tom, jaká ženská postava je v současnosti považována za krásnou a atraktivní. Řada mladých žen ji napodobuje ve stylu prezentace svého těla a způsobu oblékání.  Z určité tělesné proporce, která se odchylovala od zavedeného normálu” devadesátých let štíhlých modelek – velkého a zakulaceného pozadí – se jí podařilo učinit relativně respektovanou a určitým okruhem mladistvých preferovanou normu.

Umberto Eco napsal knihu Dějiny krásy, je plná uměleckých děl. Je umění krásné?

Umění není nutně krásné. Často právě narušuje estetickou normu a vzbuzuje v nás pohoršení, šok, konfrontuje nás s ošklivým a vyvolává nepříjemné pocity. Vzpomeňme například instalace zvířecích vnitřností rakouského performera Hermanna Nitscheho.

V minulosti se krása často týkala vztahu k přírodě a umění. K čemu ji vztahujeme dnes? 

Máte pravdu, že krása v rámci estetiky byla vztahována primárně ke kráse umění nebo kráse přírody. Pojmy krásy, ošklivosti a vznešenosti ovládly myšlení estetiků od starověkého Řecka. První zlom nastal na konci padesátých let 20. století, kdy americký estetik Frank Sibley publikoval článek „Estetické pojmy”. Sibley upozorňuje, že je tu řada dalších estetických termínů jako například „sentimentální”, „křiklavý”, „fádní”, „trapný”, „monotónní”, které si zaslouží naší pozornost. Druhým zlomem byla kniha Mýtus krásy od americké feministky Naomi Wolfové, která v 90. letech minulého století upozornila na škodlivý vliv ideálu ženské krásy. Lidská krása které se do té doby věnovali především stylisté, pracovníci kosmetického průmyslu, designéři či plastičtí chirurgové se stala centrem pozornosti vědeckého výzkumu.

Je podle Vás estetika v našich životech důležitá? 

Estetika je odborná disciplína, či chce jí alespoň být. Barnett Newman jednou poznamenal, že estetika je pro umělce asi tak užitečná, jako je ornitologie užitečná pro ptáky. Přesto si myslím, že estetika může být prospěšná pro náš život, ale musíme vědět, co od ní můžeme čekat a co je už nad její síly a možnosti. Estetika nám nedokáže říct, co je krásné či ošklivé. Tato rozhodnutí musíme učinit my sami. Hodnoty volíme my. Estetika nám nicméně může pomoci vysvětlit, proč něco považujeme za krásné či ošklivé, a dokáže systematizovat různé způsoby a strategie hodnocení a poukázat na jejich praktické důsledky. Jaký způsob estetického oceňování v praxi zvolíme, je pak naše volba.

Ovlivňuje postinternetová doba naše vnímání krásy? 

Já nevím, co je to postinternetová doba, ale určitě naše vnímání lidské krásy ovlivňuje instagramový profil Kim Kardashianové (smích)

Jak vnímáte módní časopisy? Předkládají nám různé pravdy i nepravdy, můžeme to vůbec v dnešní době považovat za etické?

Módní časopisy nesleduji. Zajímavý je ale předpoklad, že módní časopis prezentující určitý styl oblékání či modely odpovídající ideálu krásy či tomu, co je dnes pokládáno za „cool”, mohou sdělovat nepravdy či pravdy. Přísně vzato pravdivé či nepravdivé mohou být jen tvrzení, nějaké věty. Obrazy mohou být zkreslující v tom smyslu, že jednostranně  či schematicky reprezentují realitu. Je zřejmé, že cílem módních časopisů je ukazovat dobře vypadající modely. Za to je asi nemůžeme kritizovat. Důležité ale je, aby existovala rozmanitost a pluralita módních stylů a modelů oslovující různé věkové skupiny, které se chtějí módně oblékat. Co může být potenciálně nebezpečné je velké množství virtuálních krásných konkurentů jejichž vzhled je upraven plastickými operacemi či postprodukčními retušemi , se kterými pak fakticky soutěžíme. Zvyšují se tím estetické nároky, které klademe na své reálné protějšky nebo i sami na sebe. Tuhle soutěž asi nelze vyhrát. Dalším nebezpečím je démonizace ošklivého a spojování krásy a dobrých osobnostních kvalit v audiovizuální či videoherní produkci. To, že někdo dobře vypadá, nevypovídá vůbec nic o jeho lidských kvalitách a naopak. Ukázkovým příkladem je masový vrah Tedd Bundy s atraktivním vzhledem. Psychologie osobnostního rozvoje tvrdí, že v interpersonálních vztazích není důležité to, co člověk říká, či jak vypadá, ale to, jak jedná.  

foto: Filip Drábek

Co retušované fotografie, u těch nemůžeme říci, že nezobrazují pravdivost? Nemají být fotografie už ze své podstaty pravdivé?

Odpověď na první otázku je stručná: nemůžeme. Pravdivost lze přísně vzato připsat jen výrokům, které popisují realitu kolem nás. Otázka, vyhrožování či rozkaz nejsou pravdivé či nepravdivé; jsou to performativní jazykové akty, činy. Stejně tak fotografie není jazykovým popisem okolní reality, proto ji nemůžeme připsat pravdivostní hodnotu, tj. nemůžeme     o ní prohlásit, že je pravdivá či nepravdivá. Můžeme ale prohlásit, že nějaká fotografie zkresluje či neodpovídá skutečnosti. Když si například Nela Slováková retuší upraví fotku, tak můžeme říct, že se v nás snaží vyvolat mylný dojem, a prezentovaná fotka je proto zavádějící či manipulativní. Odpověď na druhou otázku zní: Fotografie nemá nějakou svou pevně danou podstatu. Její funkce bude přesně taková, jakou jí připíšeme. Když se rozhodnete, že fotografie mají ze své funkce zobrazovat realitu takovou, jaká je, tak to tak prostě bude. Připravte se ale na to, že pozorní absolventi filozofických fakult vás začnou opravovat, že ani fotografie nezachycuje skutečnost takovou, jaká je, a že samotným aktem fotografování, výběrem tématu atd. dochází k interpretaci či manipulaci fotografované skutečnosti.

Co považujete Vy osobně za krásné?

Krajinu v okolí Fuschl am See. Krásný ale může znamenat mnoho různých věcí. Krásný je pro mě také například Sixto Rodriguez, krásná je nejen jeho hudba, ale i jeho skromnost a pokora. Krásný je i jeho životní příběh. Živil se ve Spojených státech amerických hraním po klubech a později jako stavební dělník. Jako hudebníkovi se mu nepodařilo v USA prorazit; jeho alba se špatně prodávala. Aniž o tom ale věděl, soukromé nahrávky jeho alb se rozšířily v Austrálii a Jižní Africe a staly se tam velkým hitem. Fanoušci se domnívali, že jejich oblíbený zpěvák spáchal sebevraždu. Shodou okolností se Rodriguez na stará kolena dozvěděl, že je na jiném kontinentu hvězdou světového formátu. Doporučuji ke zhlédnutí film Searching for the Sugarman, který tento fascinující a dojemný příběh zachycuje.

 Co pro Vás znamená má vlast?

Pokud myslíte váš časopis, tak vydesignovaný internetový magazín s kvalitním obsahem? (smích) A ve vlasteneckém smyslu? Asi nic. Nepřemýšlel jsem nad tím a nemám s tímto pojmem spojené žádné emoce či asociace.