MÁ KNIHA MŮJ FILM

Postřižiny

Autor: ELIŠKA GOGOLOVÁ

„Kde jsem byla já, tam vždycky tím mým účesem a kvalitou vlasů bylo o jednu lampu víc.“

Babička vždycky říkala, že moje vlasy jsou její největší chloubou a tak, když jsem se na zakládce rozhodla shodit dlouhé tmavé vlasy a chodit s účesem na kluka, čekal mě trest v podobě jejího výběru odpoledního televizního programu. Místo Totally Spies špionek si babička připravila kazetu se svým oblíbeným filmem, zprvu pro mě nezajímavým, vždyť zabíjačku znám a prostředí pivovaru pro mě nebylo příliš atraktivní. A pak začala Magda Vašáryová vylézat na komín a za ní vlál ve větru zlatý proud vlasů, šplhala v lehkých bílých šatech, které okamžitě upozadily laserovou rtěnku a barevnou kombinézu animovaných špionek. Od té chvíle jsem chtěla bydlet v pivovaru a umývat si vlasy heřmánkovou vodou, těšila jsem se na to, až budu velká a budu taky snídat přírodní řízek a pivo.

Postřižiny

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“

Postřižiny jakožto rituál jsou v případě novely Bohumila Hrabala myšlenkou o zkracování vzdáleností. V návaznosti na vynález rádia, které propojuje, a tak zmenšuje svět, se zkracují sukně, koňské i psí ocasy, nohy stolu, vlasy. Během četby se zkracuje vzdálenost i mezi mnou a samotným spisovatelem, který, i když poměrně idealizovaně, představuje prostřednictvím literárních postav své dětství, vypravované z pohledu vlastní matky. Hlasité promluvy velkého pábitele strýčka Pepina se ozývají ve všech kapitolách a přináší nejednu dnes již legendární hlášku. Lehce ironizující kritiku maloměšťáctví za první republiky doplňuje pro mě podstatná láska či obdiv ke zdánlivě všednímu životu, stejně jako hluboký citový vztah k blízkému člověku. Knihu jsem četla mezi příběhy od Jacquelin Wilsonové a Harry Potterem, u Hrabala mi nikdy nechyběla magie každodennosti ani holčičí radost. Všem ve škole jsem doporučovala zakoupení medvídka mývala a nechala si dorůst vlasy. 

„A já jsem jela a vlasy za mnou vlály, slyšela jsem jejich praskot, jako když se mne sůl nebo hedvábí, jako se vzdaluje déšť po plechové střeše, jako se smaží vídeňské řízky, tak za mnou vlála ta pochodeň vlasů, jako když kluci se zapálenými smolnými košťaty pobíhají v podvečer filipojakubské noci nebo pálí čarodějnice, tak za mnou vlál dým mých vlasů.“

Při četbě románu mi zní v uších hlasy herců a ve filmu zařazuju konkrétní repliky do kapitol. Jiří Menzel jde ve svém snímku po konkrétní náladě daných situací, Hrabalovo rozcuchané, rozvětvené psaní je zde však značně redukováno. Film je tak vlastně ostříhaná kniha bez bohatosti nuancí, souvislostí a dalších významů. I přes to mě svou poetickou domácí atmosférou, umocněnou pastelovými obrazy kameramana Jaromíra Šofra, vrací do dětského světa, mého i Hrabalova. Menzelův snímek je poctou onomu básníkovi, kterého Maryška nosí pod srdcem. 

Účes jsem si z praktických důvodů udržovala téměř šest let v krátkém mikádu, při každém stříhání o pár centimetrů jsem však snila o tom, až budu mít zase dlouhé vlasy vhodné k postřižinám a projedu se na kole s copem připevněným na nosiči. Babička před rokem odešla a já mám zase vlasy skoro do pasu.

Postřižiny
Postřižiny
Postřižiny

foto: Filmové studio Barrandov