Dneska je středa, vzbudila jsem se kolem sedmé, nebe už bylo pomněnkově modré a ranní slunko nahlížející skrz žaluzie přetisklo pruhovaný vzor peřiny na povlečení s kostičkami. U postele leží kniha Nádherné úterý od Daisy Mrázkové, kterou jsem odložila před spaním. „Úterý mělo radost a rozhodlo se být ještě nádhernějším.“ Nejraději čtu Nádherné úterý v sobotu nebo v pondělí, ostatní dny to nadchne a snaží se být stejně nádherné jako to úterý. „Když chceme, aby byl někdo ještě lepší, než je, udělejme mu radost, to je jednoduché.“ 

Nádherné úterý se posadí na lavičku vedle babičky, která stále vzpomíná na svou ztracenou panenku Slečnu Brambůrkovou. Hračka se jí vytratila z košíku kdysi v úterý, které tak mohlo babičce povyprávět příběh tiché pošty radosti a dobrých skutků: někdy může být příčina smutku jednoho člověka zdrojem radosti pro jiného. „Všecko chodí stále po světě, to je právě to. Jen to, prosím vás, nikde nevypravujte…“ I přes to, že Slečna Brambůrková leží někde v šuplíku, chodí v různých situacích stále po světě. Její zmizení totiž odstartovalo vlnu radosti, psaní dopisů, hry na klavír, malování nebo sázení stromů, ale to vám všechno povypráví samo úterý v knize. „Úterý se podívalo na hodinky a řeklo si “Ó jé, musím letět.” A letělo a plynulo, jak dni plynou, a přitom se ustavičně rozhlíželo jako ostříž, jestli má na světě všecko v pořádku.“