ROZHOVORY
Autor: DENISA KRŠKOVÁ
Alžběta patří k nejvytíženějším fotografům současné české umělecké scény. My u nás v online nevynecháme žádnou její výstavu. Z jejích fotografií cítíte život, ženskost i něhu a od ostatních je rozeznáte hlavně díky emocím, které máte chuť buď prožívat, nebo před nimi utéct. Rozhodně vás ale nenechají na pochybách, že se něco děje. Za Alžbětu mluví její práce.
Online platformu Má Vlast spouštíme v únoru a k tomu neodmyslitelně patří i masopust. Ten se letos kvůli COVIDu bohužel nekoná. Alžběto, vím, že kromě jiného pracuješ už nějakou dobu na souboru českých tradic, ale fotky z tohoto cyklu jsme vlastně nikdy neviděli.
Přesně tak, masopustní portréty jsou součástí knihy České tradice, kterou připravuji s designérkou Klárou Hegerovou a historičkou umění Míšou Kádnerovou. Obě patří k nadačnímu fondu Družstevní práce. Budeme ji kontinuálně připravovat čtyři roky. Já si zatím jen dělám předvýběr fotek, abych věděla, co jsem nafotila, ale nic nepublikujeme. Chceme si počkat, až to bude kompletní.
Jak tedy vznikl nápad vydat knihu o zvycích a obyčejích českého venkova?
Už pár let jsem si pohrávala s myšlenkou nafotit naše folklórní bohatství. Když přišla nabídka podílet se na vydání této knihy, věděla jsem, že u toho chci být. Všechna řemesla a tradice jsou propojené. Jedno navazuje na druhé. Jsou hody, tam potřebuješ kroje. Máš kroje, potřebuješ krajkářky, výšivkářky… Je to takový koloběh tradic, dalo by se říct.
Původně se kniha měla týkat jen řemesel a rodin, kdy se řemeslný um dědí z generace na generaci. Výroba tradičních výšivek, práce s kůží nebo design tradičních dětských hraček, to vše k tomu patří. Klára s Míšou na knize začaly pracovat před čtyřmi lety. Postupně objížděly kraje, sbíraly materiály, dělaly si rešerše, a pak mě před dvěma lety oslovily s tím, abych jim zdokumentovala lidi v dílnách. Pro mě osobně je velká nádhera vidět, že pořád ještě existuje někdo, kdo používá třeba tkalcovský stav z minulého či předminulého století. Jsou to řemesla, která pomalu vymírají s naší generací. Děti tkalců většinou odcházejí do měst a nikdo už nechce dělat tak náročnou práci. Přicházíme o následníky. Je pro mě důležité zaznamenávat to málo, co nám v Čechách a na Moravě zbývá.
Téma folklóru a lidového umění zajímá mnoho lidí. Znáš někoho, kdo by dělal něco jako vy?
Když pominu pár publikací z počátku minulého století, tak v současné době kniha mapující české tradice a vůbec řemesla v takovéto podobě vlastně neexistuje. A po dvou letech intenzivní fotografické práce chápu proč. Je to opravdu celoživotní sběratelský proces. Každá oblast slaví svátky jinak, každý kraj používá jiné výšivky. Jižní Čechy jsou jiné než Morava a jižní Morava je zase jiná než severní. Vím, že se někdo pokoušel dát to všechno dohromady, ale po pár letech to vzdal. Já jsem se narodila ve znamení berana, jsem tvrdohlavá a rozhodla jsem se, že to dodělám, ať se děje cokoliv. Přijedeš fotit paní, která šije kroje, bydlí daleko v kopcích, kam se musíš dostat pěšky, je to čtyři kilometry. Dojdeš k ní, máš pocit, že ji vyfotíš, a máš to a ona ti začne popisovat: “A víte o tom, že u nás o Vánocích holky chodí o půlnoci házet práh?”… a najednou máš další tradici! A tu je potřeba vyfotit, zachytit. A tak postupně objevuješ další mini tradice, co nejsou tolik rozšířené.
A to mě na tom právě baví. Ta touha po sbírání jednotlivých střípků a ta systematická, možná pro někoho pomalá cesta k perfektnímu cíli. Já mám ráda dlouhodobé projekty. Je to něco mezi lovem a sběratelstvím. Každá fotka do sbírky mi udělá radost. Mám to podobně jako lidi, co sbírají známky. A po pěti letech, když už si myslíš, že tu sbírku známek máš kompletní, tak vždycky může přijít nějaká známka z Mauriciu. Ano, všichni přece toužíme po modrém Mauriciu.
Letos je ten lov trochu komplikovanější kvůli nouzovému stavu, ne?
Letos se bohužel nic většího nekoná.
Masopust mám nafocený z předchozích let. Je důležité tam být, zažít atmosféru a zachytit ji po vizuální stránce.
Chtěla bych si sbalit batůžek do fiátka a odjet na Moravu nebo do jižních Čech, a jen tak pendlovat mezi vesnicemi. Stal by se ze mě nomád, který cestuje po českých a moravských tradičních zvyklostech. Určitě by se z měsíců staly roky. Tradice a svátky se mezi sebou velmi těsně střídají, každou chvíli je co slavit – vinobraní, senoseč, boží srdce… Asi nejlepší variantou by bylo se tam rovnou přestěhovat, a pak v sedmdesáti vydat vysněnou knihu. Stala bych se tak nejslavnějším fotografem v zemi, protože bych byla ta, která fotila ty tradice, které už neexistují, nebo se úplně změnily.
Když se vrátím k masopustu, co pro tebe samotnou maska znamená a jak ji využíváš i ve své tvorbě?
Maska je obecně symbol a využíváme ji všichni. Používání masek pramení z archetypů. Jen se přizpůsobuje době, zeměpisnému místu a trendům. Princip masky je odosobnění se, pomáhá jít za svoji hranici a to mě jako fotografku baví. Díky druhé tváři měníme náladu, atmosféru i podstatu člověka/modela, a tím se změní význam toho, co tvořím.
Myslíš si, že dnešní mladí lidé si tradice předešlých generací dostatečně uvědomují?
Jsou to naše kořeny. Ovlivnilo to naše babičky a prababičky. Takhle jsme se utvářeli a přebíráme to samozřejmě dál, nejen na vesnicích, ale i ve městech. Někde se říká, že abychom mohli žít v současnosti, musíme znát svou minulost. Až budeš v ruce držet knihu tradic, tak to tam krásně uvidíš. Byla jsem pozitivně překvapená, když jsem místo babiček a dědečků fotila mladé lidi. Jsou na to pyšní, což je super a já z toho mám velkou radost. Myslím, že správná míra patriotismu a hrdosti na vlastní zemi je důležitá a naprosto v pořádku. Doba, kdy jsme toužili po plechovkách z Ameriky, je pryč a teď nastává ta doba, kdy si zase začínáme uvědomovat sami sebe. Chceme cibuláky a baví nás české výšivky. Ty krásné drobné výšivky jsou svým způsobem umělecká díla. A teď jsou opět zařazeny mezi módní trendy, což je skvělé.
S tím souhlasím. Nicméně, máš pocit, že nová generace udržuje spíš původní ráz tradičních zvyků, nebo je nějakým způsobem přetváří, inovuje?
Určitě vytváříme nové zvyklosti. Jen třeba ještě nevíme, že za 100 let se z toho stanou tradice. Všechny vlastně vyšly z nějaké nutnosti, potřeby či pověrčivosti. Jen doufám, že po nás zůstane něco srozumitelného a ne jen „tradiční připojení se na online“.
Na čem dalším právě teď pracuješ ?
S designérkou Lucií Koldovou připravujeme katalog/knihu k její zářijové výstavě a zároveň dokončuji knihu ve spolupráci se spisovatelem Alešem Palánem, která už čeká jen na závěrečné práce editora. Bude dokončena v březnu.
Autor fotografií – Alžběta Jungrová